Donum Felix 3.2. – 4.2. 2020
Z dvoudenní návštěvy si odnáším dobrý pocit. Cítím se jednoduše dobře, volně, opečován, aniž by o mě někdo konkrétně pečoval, protože jsem se sebe a své pohodlí a naplnění postaral sám. Dělal jsem, co jsem chtěl a nic jsem nemusel (s výjimkou účasti na případného poviného kruhu k řešení akutní věci). Viděl jsem děti a dospělé, kteří se rozvíjejí ve svých kompetencích a dělají věci, které je baví. A mluví, mluví, mluví. O svých pocitech, pozorováních, většinou bez znamének a bez hodnocení (nemluvím zde o jasném “bolí/nebolí” mě noha potom, co jsem zakopl). Viděl jsem také hodně mlčení, zašitých dětí, dětí, které si potichu hrály, byly na mobilu, zkoukávaly videa, četly, přihlašovaly se na účty, stříhaly, kreslily, lepily, psaly, cvičily létací jógu, bylo jim čteno… Videl jsem hrát děti fotbal a viděl jsem děti na stromě. Neviděl jsem děti, které byly nemocné nebo byly na výletě. Absolvoval jsem dobrovolně několik “kruhů”, kde se řešilo vše možné, od podávání informací, sdílení, přes vyjadřování potřeb, až vypracovanému nenásilnému řešení porušování pravidel v rámci institutu VOP (výbor na ochranu práv). Dostal jsem oběd, protože něco zbylo. Jak se mi ukázalo, pravidla (odpovědnost), svoboda a jejich vzájemné provázání, je jádrem spolubytí v této škole. Mluvení o emocích, o tom, co chci a nechci dělat. Cítil jsem se jako na intenzivním vzdělávacím kurzu s nepovinnou docházkou na lekce, ovšem s prohlubujícími intenzivními rozhovory s účastníky. Děkuji.