Vnímavý čtenář pochopí, ze hodnoty naši rodiny a fungování běžných škol spolu prostě neladí. Než tedy setrvávat ve skřípající prostředí, rozhodli jsme se raději jít svou vlastní cestou. Co nejdůležitějšího předat svým dětem? Pokud se člověku podaří oprostit od myšlenkových návyků, strachů a představ o výchově, zůstane jediná otázka: Co je opravdu trvalé a důležité, abych to předala svým dětem? Začnu nejdřív tim, co jim předat neumím nebo nechci.
– Vědomosti se neustále vyvíjí a mění. Moje vlastní vědomosti jsou už v mnohem zastaralé. Nikdo z dospělých, ani nejučenější profesoři, docenti, doktoři, nikdo nedokáže s určitostí říct, jaké vědomosti budou děti ve své dospělosti potřebovat. Pokud děti vyrůstají v inspirativním prostředí, tak k nim vědomosti (informace) přichází neustále. Život se v tomto ohledu za posledních 10 let neuvěřitelně změnil. Potřeba teď je naučit se v tom nepřeberném množství informací orientovat a přestat jen slepě memorovat a papouškovat.
– Principy fungování ve společnosti se liší podle toho, v jaké zemi a kultuře človek zrovna žije. Společnost se zároveň také rychlým tempem mění. Nechci předávat návyky, které by dětem mohly být spíš překážkou než užitkem. To podstatné ohledně sociálního života k nim přichází přirozeně tím, že nežijí v jeskyni, ale v běžných mezilidských kontaktech.
– Soběstačnost všeho druhu (potravinová, rukodělná, materiální, energetická atd.) je důležitá, ale pro většinu lidi natolik náročná, že je téměř nerealizovatelná. Alespoň z mého úhlu pohledu.
Tak co tedy dětem předat? Dospěla jsem k tomuto:
1. Trvalou otevřenost ke změnám a schopnost přizpůsobení aktuálnímu prostředí, ve kterém děti budou žít. S tím je spojená celoživotní zvídavost, celoživotní učení založené na vnitřním zájmu, na vnitřní motivaci. Brát změny a učení jako přirozenou součást života a aktivně dělat změny místo setrvávání v situaci, která člověku nevyhovuje.
2. Neustále vnímat sebe sama, jestli člověku ladí způsob života, který žije. Respekt sám k sobe, ke svým fyzickým, duševním a mentálním potřebám. Respekt k sobě a důvěra v sebe jsou nezbytné k tomu, aby se člověk nestal loutkou, kterou někdo jiný manipuluje. Aby nežil život oběti, ale byl kapitánem a kormidelníkem svého života.
3. Naladění na spolupráci, spolutvorbu, spolusdílení. Ve dvou (a více) se to lépe táhne. Není potřeba umět a dělat vše sám, ve spolupráci je radost ze společné tvořivosti.
4. Chápat vše v souvislostech, protože oddělenost je jen iluze. Všechno souvisí se vším, tak to prostě je.
5. Laskavost a upřímný respekt ke všemu, co je součástí života (lidé, zvířata, celá planeta, celý vesmír). Tím se přirozeně vyladí i vlastní potřeby a spotřeba. Není cesta jít ode zdi ke zdi. Od nadbytku k poustevníkovi. Život je o rovnováze a harmonii.
6. Být otevřený všemu a neulpívat na ničem, nejen na hmotném, materiálním, ale ani na nehmotném. Ani přátelství na celý život není potřeba hledat. Lidé přichází a odchází, něco končí a jiné začíná.
7. A v tom všem vnímat tu nádhernou pestrost života, kterou život neustále tvoří. Prožívat život s lehkostí a v radosti.
8. Porozumět tomu, ze smyslem života je vědomé vnímání té úžasné tvorby života, prostě život sám o sobě, nic víc, nic míň. Pevně věřím, že pokud se to podaří, tak děti nebudou muset hledat ztracené štěstí třeba u Duškových Čtyř dohod, plahočit se od čerta k ďáblu při čištění svých traumat… Trvalé štěstí a radost ze života není potřeba nikde hledat, když ho člověk během dětství a dospívání neztrati. Každý člověk je tím štěstím a radostí už od okamžiku svého narození. A jak to dětem předat? Jen a jedině skrze živý život. Svým vlastním způsobem života být dětem nejlepší inspirací. Povídat si s nimi, když mají zájem.A zajímat se o to, co je zajímá. Bez soudu a ukvapených hodnocení. S laskavostí a respektem. Víc udělat nemůžu. Je to jejich život. A já to plně respektuji a miluji je bez podmínek a bez nastavování jakéhokoliv očekávání.
Tento text je s dovolením převzatý z Facebookového profilu Kamily Tušové (https://www.facebook.com/photo?fbid=925117471628507&set=a.215583542581907)