Pro napsání tohoto blogu jsem využil název alba tvůrčí skupiny Dunaj a Iva Bittová, protože skvěle vystihuje zážitek, který mě podnítil po delší době napsat další příspěvek na blog. Tentokrát to bude o umění pustit svou roli a nechat se vést.
Takový běžný čtvrtek, po kruhu naplňuji roli školního úředníka (o tom, jak funguje školní samospráva je tento příspěvek). Pak přijde jedna z “vyučovacích hodin”, kteréou mám na základě zájmu skupiny tří až čtyř kluků pravidelně každý čtvrtek. Jde o jakýsi dějepis, i když i to je nepřesné, protože tuto kolonku leckdy opouštíme. Zažil jsem hodiny “dějepisu”, které byly většinově o aktuálních tématech, nebo třeba o tom, čemu se běžně říká sexuální výchova.
Jakkoli je hodina domluvená ze zájmu dětí a i výběr témat spolu konzultujeme, takže hodiny a jejich obsah je přizpůsoben zakázce konkrétní skupiny, i tak se někdy stane, že na dějepis není nálada, ale přesto na ní lidé přijdou. Na jednu stranu to může znít zvláštně, že někdo přijde na hodinu, ale vlastně na ní zrovna nemá náladu. Přece jsme ve svobodné škole a přijít nemusí (v ideálním případě mi to řeknou, ať na ně nečekám). V průběhu času jsem ale zjistil, že je pro děti někdy domluvená hodina skvělou možností s někým ze zaměstnanců pokecat, hrát si nebo vtipkovat, na což mám ne vždycky časoprostor. Alternativou pak je, že dítě na hodiny chodí, protože je nuceno rodiči. I s tím se bohužel setkáváme, jakkoli se snažíme náš koncept dobře vysvětlit. Zkušenost říká, že většina takových dětí (a rodičů) u nás dlouho nesetrvají.
Na hodinu jdu s třemi možnostmi v hlavě. Buď se můžeme věnovat tématu, které přinese někdo z příchozích. Někdy tato témata souvisí s historickými filmy, svátky, návštěvami různých památných míst nebo muzeí, nebo třeba s hraním počítačové hry. Druhou možností je pokračovat relativně chronologicky v tématu následujícím tomu, kterému jsme se věnovali minule. V tom případě by po Sumerech a Mezopotámii mohl následovat Egypt. Třetí možností je skočit do soudobých dějin a věnovat se atentátu na Heydricha, protože následující den od něj uplynulo 80 let.
Realita hodiny je taková, že nálada nebyla ani na jedno. Po chvíli se domlouváme, že se koukneme na asi osmiminutové video ze série Slavné dny o atentátu. Pár minut o videu mluvíme, ale brzy zjišťuji, že dnes to o historii prostě nebude. Z dějepisu tak začíná být diskuze nad zcela nesouvisejícími věcmi. Kdovíjak jsme se dostali k tomu, na kolika prstech jdou dělat kliky a zkusili kliky na třech. Au, to mé prsty trénované leda klávesnicí docela bolí. Následuje prolézání židlí a historka o tom, jak se jeden z účastníků toho, co ještě před chvíli bylo hodinou dějepisu, při prolézání školní židle zasekl a potřeboval pomoc kamaráda. Nedá mi to, abych si jednou z židlí také neprolezl. Nejde mi to, ale dostane se mi dobré rady. Prý že je nejlepší židlí prolézt tak, jako bych skákal šipku. Mají pravdu. Část z kluků pak jde hrát vybíjenou a já pokračuji s jedním z nich v diskuzi o životě. O tom, jak poznat, co člověk chce v životě dělat, na jakou jít střední školu, co je dobrá práce a co z ní dobrou práci dělá.
Jak to píšu, uvědomuji si, že se těžko předává, jak jsem si to celé užil. Kliky, prolézání židle, hluboký rozhovor i srandičky. Ve škole se často potkávám s tím, že pro mě není snadné si zachovat hravost ve světle všech povinností, které mám jako zaměstnanec, potažmo v životě jako dospělý člověk. Pro jednou se mi to povedlo. Stačilo se nedržet své role a svých předpokladů o průběhu hodiny, pustit ji a plynout. Výsledkem byl zážitek, příliv energie, spousta legrace a výživný pokec o něčem, na čem záleží o dost více, než na historii starověkého Egypta. Ale i k Egyptu se pravděpodobně, dříve či později, vrátíme.