U vchodu potkám malého kluka, který pláče tak, že se zalyká a dusí se. Přicházím k němu s klidem, bez paniky, strachu, litování, hodnocení, s vědomím, že je vše v pořádku a se záměrem nechat vše projít k míru, pochopení, lásce a síle. Jsem u něj v tichu, nechávám ho tak, jak je, podávám kapesníky. Po chvíli vidím zvenku přicházet čtyři mnohem větší kluky a je mi jasné, že s tím budou souviset.
Ptám se malého klučiny jestli s tím chce pomoci. Odpovídá, že ano. Ptám se, co se stalo. Popisuje, že dostal při koulovačce koulí do obličeje. V tu chvíli jsou už ostatní kluci v šatně a vidí, jak na tom mladší klučina je a chtějí o tom, co se stalo, také mluvit. Nejdřív dávám slovo menšímu klučinovi. Poté mluví jednotlivě větší kluci. Ukáže se, že se menší kluk ke hře připojil později a neslyšel jedno z pravidel. A protože větší kluci byli přesvědčení, že to pravidlo slyšel, ve chvíli, kdy ho porušil, si mysleli, že to udělal schválně. Dokonce ho na porušení pravidla upozornili, ale to už se spustilo bojovné koulování, které skončilo koulí v obličeji menšího. Bolelo ho to, možná nejvíc z nespravedlnosti, kterou cítili obě strany. U menšího se připojil i pocit, že je „sám proti všem“. Během toho, co všichni situaci popisovali, napětí opadalo, menší kluk se víc a víc zklidňoval a na konci úplně opustil pozici oběti i bezmoc. Odcházel v klidu, poučen samotnou situací, vnímáním druhé strany a hlavně posílen. Stejně jako velcí kluci, kteří se na začátku mediace také vůbec necítili dobře. Cítila jsem, že v nikom z nich nezůstává nic nepříjemného, nedořešeného. Odcházela jsem s velmi dobrým pocitem a přáním, aby všechny mediace byly takto ideální. 🙂
Je dobré a uklidňující vědět, že naše děti tráví tolik času s tak vnímavými, otevřenými a vyrovnanými lidmi. Je skvělé mít jako školu takové místo. Děkujeme Danielo. A děkujeme i ostatním.