Sociokracie a školní samospráva

článek aktualizován 3. 7. 2024

Na tomto blogu jsem již několikrát zmiňoval sociokracii a fungování školní samosprávy. Konečně přišel čas o ní něco napsat.

Sociokracie je způsob řízení organizací, s nímž přišel v 80. letech nizozemský podnikatel Gerard Endenburg a jehož cílem je sdílení moci, celistvost a zajištění, aby hlas každého zúčastněného byl slyšen. V sociokracii je organizace členěna na kruhy, ve kterých je 4 až 8 členů. Každý kruh zastává určité kompetence (kruh marketing, kruh administrativa…) a v rámci kruhu mají mezi sebou lidé rozděleny stabilní i variabilní role které jsou vzájemně propojeny vždy dvěma osobami dle toho, kde se potkávají pracovní činnosti kruhů.

V tomto článku budu o sociokracii mluvit především jako o metodě rozhodování. Jako metoda řízení má sociokracie rozpracovaný model, který je v mnohém sympatický a inspirují, ale v naší škole jej plně neuplatňujeme. Kdybyste se chtěli více dozvědět o sociokracii jako metodě řízení, doporučuji tento web.

Cílem sociokratického hlasování je dosažení konsentu, svolení všech zúčastněných. Jde to, není to utopie? No, není, ale na pojmech záleží… Konsent narozdíl od konsensu (obvykle definovaného jako shoda mínění, jednomyslnost) nevyžaduje aktivní souhlas a plné ztotožnění všech s návrhem. Konsent umožňuje nebýt s návrhem zajedno, podstatné je nemít zásadní výtky, které by znemožnily vzájemnou spolupráci a naplňování cílů organizace. Zakladatel nizozemského sociokratického centra rozdíl popisuje následovně: “V rámci konsensu musím přesvědčit o správnosti svého návrhu, v rámci konsentu se ptám, jestli je pro vás návrh přijatelný a dokážete s ním žít.”

Nejčastější výtka k sociokracii směřuje právě k tomu, co když se všichni nedohodnou. Většinou vyplývá z nepochopení rozdílu konsentu a konsensu. Konsent totiž vytváří větší manévrovací prostor k dosažení finální dohody. Zároveň konsent nabízí příležitost odstoupit ze svého osobního pohledu a nacítit se na potřeby společenství jako celku. Návrh se mi třeba úplně nelíbí, rozhodně s ním nesouzním, ale svolím k tomu jej alespoň vyzkoušet, protože vnímám, že je důležitý pro společenství.

Krátce k historii sociokracie

Pojem sociokracie poprvé zavedl sociolog August Comte v roce 1851 pro svoji představu vlády sociologů založené na výsledcích vědeckého bádání. Jako podobná myšlenka o vládě filosofů z Platonovy Ústavy, zůstala Comtova představa myšlenkou na papíře. Pojem o desetiletí později začal využívat Lester Frank Ward, americký progresivní myslitel, který viděl v politickém uspořádání té doby závažné nedostatky a představoval si systém založený na rovných příležitostech pro všechny (včetně žen nebo afroameričanů), který používá vědecké znalosti pro společenskou prosperitu. Oproti Comtovi postavil vědce do poradní pozice, protože mu bylo jasné, že politici se z vlády jen tak vyřadit nenechají.

Sociokracii, jak ji známe dnes, na západě poprvé prakticky využili manželé a míroví aktivisté Kees Boeke a Betty Cadbury, když založili na sociokracii postavenou reformní školu. Kees i Betty byli kvakeři, příslušníci původně britské protestantské církevní společnosti. Kvakeři ve svých komunitách nerozhodovali hlasováním, ale čekali, až duch boží skrze jednotlivé účastníky vyjeví boží vůli, se kterou se komunita sladí v jednotu. Z toho vzešla myšlenka založit školu, kde se rozhodování bude dít na úrovni kruhu, ve kterém mají děti i dospělí stejný hlas a rozhodnutí vyžaduje společnou domluvu.

Rozvíjením a adaptováním této myšlenky v čase vznikla sociokracie efektivně využitelná v širokém spektru organizací a společenství. Sociokracie (nebo alespoň sociokratické hlasování či jiné její elementy) se postupně stala využívanou formou organizace v konceptu takzvaných tyrkysových (svobodných) firem, nehierarchických organizacích založených na organické distribuci moci do jednotlivých kruhů nebo týmů a evolučních cílech, v rámci kterých tyto týmy naplňují své kompetence.

Jak jsme se k sociokracii dostali u nás ve škole?

V Donum Felix jsme na kruzích začali s prostým většinovým všech, kteří se rozhodování účastní (v praxi všech, kteří přijdou na kruh/školní shromáždění). Jedná se o hlasování bezpečně známé, která se uplatňuje při rozhodování např. na Sudbury školách nebo v Summerhillu. Tento způsob hlasování má ale jeden zásadní háček – nevychází z něj všichni s dobrým pocitem. Je jasné, že menšina odejde nespokojena, protože její pohled na věc byl početně přehlasován. Jenže ve společenství, které je na sebe vzájemně naladěné, může stejně jako u nás přijít i nespokojenost většiny s tím, že její pohled na věc převážil na úkor pohledu, který neměl tak velkou podporu. To se stalo i nám a přišla potřeba to změnit. Možná vás překvapí, že tato potřeba vzešla na kruhu od dětí.

Ne, že by většinové hlasování muselo probíhat strojově a nespokojenost menšiny neřešit. Mnohé školy nalezli způsoby, jak v podstatě zachovat většinové hlasování, ale adaptovat jej tak, aby k nespokojenostem docházelo co nejméně. Náš příběh je aly jiný, v jeden moment jsme se rozhodli pro sociokratické hlasování a jedná se o systém, který hluboce zakořenil

V době, kdy jsme zaváděli sociokratické hlasování, jsme o sociokracii nevěděli nic. Jediné východisko bylo, že tradičně uchopené většinové hlasování nefunguje, protože nenaplňuje potřeby všech, kteří se na rozhodování podílí. A protože z humanistické psychologie víme, že naplnění potřeb je základem pro naši spokojenost, řekli jsme si, že musí být i jiný způsob. Až později jsme zjistili, že způsob, který jsme začali používat, se nějak jmenuje. Ano, sociokracie.

Domluvili jsme se tedy tak, že když dokončíme diskuzi nad návrhem a přijde rozhodování, nebudeme se nadále ptát, kdo je pro a proti, ale budeme se ptát jen, kdo je proti. Pokud se nepřihlásí nikdo, paráda, všichni s návrhem souhlasí a je vyřešeno. No, jenže tyhle situace by vyřešilo i většinové hlasování – všichni by byly pro nebo proti. Kouzlo, ale i výzva v sociokratickém hlasování nastává, když je někdo proti.

Konkrétní podoba zjišťování nesouhlasu se v jednotlivých sociokratických hlasováním může lišit. U nás jsme zavedli podobu, ve které je odpor proti návrhu je možné vyjádřit zvednutím jedné nebo dvou rukou. Zvednutím jedné ruky říkáme, že je ve mně nějaký odpor – možná si nemyslím, že je to ideální řešení, možná mám návrh na zlepšení nebo jasnější formulaci, ale zároveň s tím dokážu žít, pokud to bude odhlasováno tak, jak to je – dokážu to přijmout, ale přeji si vyjádřit určitou míru nesouhlasu. Zvednutím obou rukou říkám, že je pro mě hlasovaný návrh nepřijatelný. Nedokážu s ním žít, protože jde zásadně proti mým potřebám, a/nebo se domnívám, že není prospěšný pro celek.

Poté, co se objeví odpor proti návrhu, vedoucí kruhu vyzve ty, co se přihlásili, aby popsali a odůvodnili svůj odpor, především pak ty, kteří jsou zásadně proti, a zastavili tím tedy přijetí návrhu. S využitím práva zvednout obě ruce přichází i zodpovědnost. Naším cílem je, aby z hlasování odešli všichni s naplněnými potřebami a spokojení. A to včetně předkladatele návrhu, který svým předložením také řeší nějakou svou potřebu. Od toho, kdo je zásadně proti, se tedy očekává aktivní spolupráce na nalezení řešení, které je přijatelné jak pro něj, tak pro navrhovatele.

Sociokratické rozhodování je proces, jenž vyžaduje čas, trpělivost, nacítění se na potřeby celku, a tedy i člověka, který s návrhem nesouhlasí. Součástí procesu je vytvoření “kolektivní inteligence”. Každý, kdo je na kruhu účasten, může svým dílem přispět k tomu, aby v kruhu vznikl návrh, jenž je funkční pro všechny.

Sociokraticky hlasujeme s dětmi, což metodě dodává další rozměr. Je úkolem všech na kruhu mluvit srozumitelně, s respektem ke všem přítomným a být trpělivý ve chvíli, kdy je potřeba objasnění něčeho, co nebylo pochopeno. Pokud dvě ruce zvedne menší dítě, bývá někdy třeba mu pomoci s vyjádřením se před celým kruhem nebo s formulací návrhu. Důležité je, a to je opět zodpovědností všech (a především vedoucího kruhu), aby celý proces probíhal bez tlaku, který v určitých situacích může přijít, když rozhodování trvá dlouho a nedocházíme ke konsentu. Někdy se i stává, že rozhodnutí je třeba nechat uležet a přinést návrh znovu na další kruh. Máme příklady rozhodnutí (naštěstí je to vyjímka), které se táhlo přes pět kruhů a vyžadovalo i několik setkání mimo prostor kruhu mezi navrhovatelkou a lidmi, kteří byli proti. Takto byly ve školním roce 2021/2022 jednou z našich tehdejších žákyň zrušeny povinné čtrteční informační kruhy, které bránily hlavně dospělí.

Školní samospráva od začátku do konce

V Donum Felix platí, že v rámci školní samosprávy je možno rozhodovat o všem, co není v rozporu s nějakým zákonem či vyhláškou. Rozhodovacím orgánem většiny rozhodnutí, která se týkají celého školního společenství, je školní shromáždění zasedající na tzv. řešícím kruhu. Píšu většiny, protože existují rozhodnutí, která jsou do kompetence dána menším skupinám, týmům. Čím je nás víc, tím roste potřeba, aby nerozhodovali všichni o všem, ale aby si každý vybral úsek, jemuž se může věnovat a baví jej. Každý tým má vymezené pole působnosti a v rámci tohoto pole danou autonomii a zodpovědnost. Ovšem jsou i rozhodnutí, která tým vyhodnotí jako zásadní, a proto je může dát schválit celému kruhu. Zároveň platí, že pravidla týkající se všech, je vždy nutné dát na kruh. Pravidla spolupráce v rámci týmu si ale samozřejmě řeší tým sám.

Mezi aktuálně funkční školní týmy patří např.:

• finanční tým
• tým přijímání nových členů společenství
• návštěvní tým
• hudební tým
• tým velké mediace
• cooking tým
• PC tým
• kytičkový tým

Pokud návrh, který přináším, patří do kompetencí řešícího kruhu, napíšu ho na agendu řešícího kruhu, která visí na nástěnce. Na následujícím kruhu téma otevřeme a dojdeme k závěru, o kterém se zpravidla hlasuje, pokud se nezjistí, že o dané věci rozhoduje nějaký tým nebo se jedná o kompetenci nějaké role. Zapisovatel kruhu rozhodnutí zapíše, aby bylo možné se k němu zpětně vrátit a aby i ti, kteří hlasování nebyli účastni, se dozvěděli, co bylo odsouhlaseno. Pokud bylo přijato nové, zrušeno staré nebo upraveno stávající pravidlo, aktualizuje zapisovatel také knihu pravidel. U rozhodnutí, která vyžadují nějakou akci, je vždycky nezbytné mít uvedené, kdo si bere zodpovědnost za realizaci rozhodnutí.

Kruh vede vedoucí kruhu. Aktuálně jsme dospěli k tomu, že vedoucího kruhu volíme na období dvou týdnů (aktualizace, ke školnímu roku 20/21 pokaždé volíme vedoucího kruhu na předchozím kruhu, přijde nám to flexibilnější a více vybízí ke zkoušení). Vedoucí kruhu je ten, kdo vede diskuzi, vyvolává hlasování a směřuje diskuzi k jejímu závěru.

K roku 2024, kdy probíhalo doplnění tohoto příspěvku, to máme tak, že na kruhu není žádné kvórum – tedy není stanovený minimální počet lidí, kteří mohou rozhodovat. O tom, kdy a kde se schází kruh všichni ví, každý má možnost se dopředu podívat, co bude na agendě, nebo se na to zeptat, a může se tak informovaně rozhodnout, jestli na kruh půjde, nebo ne. Pokud někdo nemůže být ve škole, lze domluvit on-line připojení či poprosit někoho o přečtení jeho příspěvku k tématu. Stále se ale může stát, že někdo u pro něj důležitého rozhodnutí chybí. V takovém případě je možné kdykoli na kruh přijít se svou potřebou, formulovat ji nebo si v tom říci o podporu a na kruhu ji předložit. Ke změně pravidel u nás mění většinou alespoň jednou do týdne.

Protože se pořád učíme, po kruhu nastává prostor pro zpětnou vazbu. Co nám vyhovovalo na vedení kruhu? Nezapletli jsme se do tématu příliš hluboko? Byla diskuze disciplinovaná, bez zkákání do řeči? Chodit na kruh není jen tak, někdy to je náročná lekce v trpělivosti, jasnosti, konstruktivní diskuzi a zejména pro vedoucího pak ve směřování diskuze. Je to obrovský zdroj učení se zásadní pro jakoukoli práci v týmu.