Sociokracie a školní samospráva

Jakub Václavovič (dospělý v DF)

Na tomto blogu jsem již několikrát zmiňoval sociokracii a fungování školní samosprávy. Konečně přišel čas o ní něco napsat.

Konsent narozdíl od konsensu (shodě) nevyžaduje aktivní souhlas a plné ztotožnění všech s návrhem. Konsent umožňuje nebýt s návrhem zajedno, podstatné je nemít zásadní výtky, které by znemožnily vzájemnou spolupráci a naplňování cílů organizace. Zakladatel nizozemského sociokratického centra rozdíl popisuje následovně: “V rámci konsensu musím přesvědčit o správnosti svého návrhu, v rámci konsentu se ptám, jestli je pro vás návrh přijatelný a dokážete s ním žít.”.

Nejčastější výtka k sociokracii směřuje právě k tomu, co když se všichni nedohodnou. Většinou vyplývá z nepochopení rozdílu konsentu a konsensu. Konsent totiž vytváří větší manévrovací prostor k dosažení finální dohody. Zároveň konsent nabízí příležitost odstoupit ze svého osobního pohledu a nacítit se na potřeby společenství jako celku. Návrh se mi třeba úplně nelíbí, rozhodně s ním nesouzním, ale svolím k němu, protože vnímám, že je důležitý pro společenství.

Krátce k historii sociokracie

Pojem sociokracie poprvé zavedl sociolog August Comte v roce 1851 pro svoji představu vlády sociologů založené na výsledcích vědeckého bádání. O Comtovu teoretickou myšlenku nebyl příliš velký zájem. Pojem o desetiletí později začal využívat Lester Frank Ward, americký progresivní myslitel, který viděl v politickém uspořádání té doby závažné nedostatky a představoval si systém založený na rovných příležitostech pro všechny (včetně žen nebo afroameričanů), který používá vědecké znalosti pro společenskou prosperitu. Oproti Comtovi postavil vědce do poradní pozice, protože mu bylo jasné, že politici se z vlády jen tak vyřadit nenechají.

Sociokracii, jak ji známe dnes, na západě poprvé prakticky využili manželé a míroví aktivisté Kees Boeke a Betty Cadbury, když založili na sociokracii postavenou reformní školu. Kees i Betty byli kvakeři, příslušníci původně britské protestantské církevní společnosti. Kvakeři ve svých komunitách nerozhodovali hlasováním, ale čekali, až duch boží skrze jednotlivé účastníky vyjeví boží vůli, se kterou se komunita sladí v jednotu. Z toho vzešla myšlenka založit školu, kde se rozhodování bude dít na úrovni kruhu, ve kterém mají děti i dospělí stejný hlas a rozhoduje se na principu konsentu.

Rozvíjením a adaptováním této myšlenky v čase vznikla sociokracie efektivně využitelná v širokém spektru organizací a společenství. Sociokracie se postupně stala využívanou formou organizace v konceptu takzvaných tyrkysových (svobodných) firem, jež jsou založené na nehierarchické organizaci, rozvíjení spolupráce místo konkurence, uplatnění kvalit jednotlivců a agilních metodách řešení problémů. 

Jak jsme se k sociokracii dostali u nás ve škole?

V Donum Felix jsme na kruzích začali s většinovou demokracií, která se uplatňuje při rozhodování např. na Sudbury školách nebo v Summerhillu. Známé a běžně používané hlasování pro a proti. Tento způsob hlasování má ale jeden zásadní háček – nevychází z něj všichni s dobrým pocitem. Je jasné, že menšina odejde nespokojena, protože její pohled na věc byl početně přehlasován. Jenže ve společenství, které je na sebe vzájemně naladěné, může stejně jako u nás přijít i nespokojenost většiny s tím, že její pohled na věc převážil na úkor pohledu, který neměl tak velkou podporu. To se stalo i nám a přišla potřeba to změnit. Možná vás překvapí, že tato potřeba vzešla na kruhu od dětí.

V době, kdy jsme zaváděli sociokratické hlasování, jsme o sociokracii nevěděli nic. Jediné východisko bylo, že většinová demokracie nefunguje, protože nenaplňuje potřeby všech, kteří se na rozhodování podílí. A protože z humanistické psychologie víme, že naplnění potřeb je základem pro naši spokojenost, řekli jsme si, že musí být i jiný způsob. Až později jsme zjistili, že způsob, který jsme začali používat, se nějak jmenuje. Ano, sociokracie.

Domluvili jsme se tedy tak, že když dokončíme diskuzi nad návrhem a přijde rozhodování, nebudeme se nadále ptát, kdo je pro a proti, ale budeme se ptát jen, kdo je proti. Pokud se nepřihlásí nikdo, paráda, všichni s návrhem souzní a je vyřešeno. No, jenže tyhle situace by vyřešilo i většinové hlasování – všichni by byly pro nebo proti. Kouzlo sociokracie nastává, když je někdo proti.

Svůj odpor proti návrhu je možné vyjádřit zvednutím jedné nebo dvou rukou. Zvednutím jedné ruky říkáme, že je ve mně nějaký odpor – možná si nemyslím, že je to ideální řešení, možná mám návrh na zlepšení nebo jasnější formulaci, ale zároveň s tím dokážu žít, pokud to bude odhlasováno tak, jak to je – dokážu to přijmout. Zvednutím obou rukou říkám, že je pro mě hlasovaný návrh nepřijatelný. Nedokážu s ním žít, protože jde zásadně proti mým potřebám.

Poté, co se objeví odpor proti návrhu, vedoucí kruhu vyzve ty, co se přihlásili, aby popsali a odůvodnili svůj odpor, především pak ty, kteří jsou zásadně proti, a blokují tím tedy přijetí návrhu. S využitím práva zvednout obě ruce přichází i zodpovědnost. Naším cílem je, aby z hlasování odešli všichni s naplněnými potřebami a spokojení. A to včetně předkladatele návrhu, který svým předložením také řeší nějakou svou potřebu. Od toho, kdo je zásadně proti, se tedy očekává aktivní spolupráce na nalezení řešení, které je přijatelné jak pro něj, tak pro navrhovatele.

Sociokratické rozhodování je proces, jenž vyžaduje čas, trpělivost, nacítění se na potřeby celku, a tedy i člověka, který s návrhem nesouhlasí. Součástí procesu je vytvoření “kolektivní inteligence”. Každý, kdo je na kruhu účasten, může svým dílem přispět k tomu, aby v kruhu vznikl návrh, jenž je funkční pro všechny.

Sociokraticky hlasujeme s dětmi, což metodě dodává další rozměr. Je úkolem všech na kruhu mluvit srozumitelně, s respektem ke všem přítomným a být trpělivý ve chvíli, kdy je potřeba objasnění něčeho, co nebylo pochopeno. Pokud dvě ruce zvedne menší dítě, bývá někdy třeba mu pomoci s vyjádřením se před celým kruhem nebo s formulací návrhu. Důležité je, a to je opět zodpovědností všech (a především vedoucího kruhu), aby celý proces probíhal bez tlaku, který v určitých situacích může přijít, když rozhodování trvá dlouho a nedocházíme ke konsentu. Někdy se i stává, že rozhodnutí je třeba nechat uležet a přinést návrh znovu na další kruh. Máme příklady rozhodnutí (naštěstí je to vyjímka), které se táhlo přes pět kruhů a vyžadovalo i několik setkání mezi navrhovatelkou a lidmi, kteří byli proti. Takto byly minulý rok Valčou, která je dnes na střední škole, zrušeny povinné čtrteční informační kruhy, které bránili hlavně dospělí, v čele s ředitelem Jirkou.

Školní samospráva od začátku do konce

V Donum Felix platí, že v rámci školní samosprávy je možno rozhodovat o všem, co není v rozporu s nějakým zákonem či vyhláškou. Rozhodovacím orgánem většiny rozhodnutí, která se týkají celého školního společenství, je školní shromáždění zasedající na tzv. řešícím kruhu. Píšu většiny, protože existují rozhodnutí, která jsou do kompetence dána menším skupinám, týmům. Čím je nás víc, tím roste potřeba, aby nerozhodovali všichni o všem, ale aby si každý vybral úsek, jemuž se může věnovat a baví jej. Každý tým má vymezené pole působnosti a v rámci tohoto pole danou autonomii a zodpovědnost. Ovšem jsou i rozhodnutí, která tým vyhodnotí jako zásadní, a proto je může dát schválit celému kruhu.

Mezi aktuálně funkční školní týmy patří např.:

– finanční tým

– tým přijímání nových členů společenství

– návštěvní tým

– hudební tým

– cooking tým

– PC tým

– kytičkový tým

Pokud návrh, který přináším, patří do kompetencí řešícího kruhu, napíšu ho na agendu řešícího kruhu, která visí na nástěnce. Na následujícím kruhu téma otevřeme a sociokraticky dojdeme k závěru. Zapisovatel kruhu rozhodnutí zapíše, aby bylo možné se k němu zpětně vrátit a aby i ti, kteří hlasování nebyli účastni, se dozvěděli, co bylo odsouhlaseno. Pokud bylo přijato nové, zrušeno staré nebo upraveno stávající pravidlo, aktualizuje zapisovatel také knihu pravidel. U rozhodnutí, která vyžadují nějakou akci, je vždycky nezbytné mít uvedené, kdo si bere zodpovědnost za realizaci rozhodnutí.

Kruh vede vedoucí kruhu. Aktuálně jsme dospěli k tomu, že vedoucího kruhu volíme na období dvou týdnů. Vedoucí kruhu je ten, kdo vede diskuzi, vyvolává hlasování a směřuje diskuzi k jejímu závěru.

Sociokracie může fungovat i ve velkých firmách. Takovým firmám, které se rozhodly změnit svou strukturu a přejít na nehiearchický model spolupráce, se říká tyrkysové firmy. Čím větší je organizace, tím méně se rozhodování účastní celé společenství, ale dochází k přenášení rozhodovacích kompetencí na menší týmy, které jsou spolu v rámci firmy propojeny podobně jako neuronová síť. Více o tomto třeba zde nebo zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *