Úzkostná generace – tak nazval sociální psycholog Jonathan Haidt svoji nedávnou a vlivnou knihu, která rozvířila debatu o vlivu chytrých telefonů a sociálních sítí na děti a mladistvé a za hlavního strůjce duševních problémů současné generace označila chytré telefony a sociální sítě. Debata se z pochopitelných důvodů vyznačuje značnou emotivností, kterou některá světová i česká média posilují články o „jednoznačně prokázaných závěrech“ o tom, jak chytré telefony a sociální sítě nenávratně ničí duševní zdraví celé jedné generace. Co s tím? Společenský konsensus napříč světem směřuje k určité formě vymáhání věkových omezení při jejich používání po vzoru Austrálie, která k zákazu přístupu k sociálním sítím pro děti do 16 let přistoupila v prosinci minulého roku. Hlasů prosazujících myšlenku plošné regulace přibývá i u nás. Před několika dny vláda jednohlasně schválila poslanecký návrh na zákaz používání telefonů ve školách. Je však skutečně tak jednoznačné, že za duševními problémy mladých stojí digitální technologie?
Nedávný rozsáhlý text v americkém magazínu The Atlantic do této celospolečenské debaty vnáší tolik potřebný hlubší kontext. Ukazuje, že celá debata o dětech a technologiích je mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a podává přehled aktuální americké diskuze na toto téma – diskuze, která rozhodně není na svém konci.
Tento text má za cíl nejen shrnout zmíněný text pro české čtenáře, ale také jej rozšířit na základě dalších publicistických i odborných textů a opatřit jej širším kontextem, který je k porozumění složitého prokazování vlivu sociálních sítí a chytrých telefonů na duševní zdraví dětí nezbytný. Pojďme tedy na to.
Že se s duševním zdravím mladých lidí něco děje, je obecně přijímaným faktem. Pár statistik na začátek:
Ve Spojených státech přináší dlouhodobá data o duševním stavu mladých Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Závěry CDC ukazují, že podíl středoškolských studentek, které pociťovaly přetrvávající pocity smutku nebo beznaděje, se v letech 2013 až 2023 zvýšil z 39 % na 53 %, avšak v letech 2021 až 2023 poklesl. Podíl středoškolských studentů, kteří pociťovali přetrvávající pocity smutku nebo beznaděje, se v letech 2013 až 2023 zvýšil z 21 % na 28 %, avšak v letech 2021 až 2023 se nezměnil.
Regionální pobočka WHO pro Evropu došla k závěru, že u osob ve věku 0–19 let byl mezi lety 2000 a 2023 zaznamenán nárůst výskytu duševních poruch z 10,12 % na 13,86 %, u úzkostí došlo k nárůstu z 3,51 % na 7,15 %.
Výsledky studie UNICEF: Mladé hlasy pro ČR reportují o tom, že zatímco v roce 2001 se 63 % dětí cítilo skoro pořád šťastně, v roce 2020 to bylo 48 % a v roce 2024 44 % dětí ve věku 9–17 let.
Zatímco nárůst duševní nepohody dětí a mladistvých je neoddiskutovatelný, shoda nepanuje na příčinách pozorovaných zhoršení duševního stavu a nárůstu duševních poruch. Pokud se zaměříme na podobu debaty v USA, na jedné straně této vyostřené americké debaty stojí vlivný sociální psycholog Jonathan Haidt, jehož závěry dnes do značné míry dominují veřejnému i mediálnímu prostoru. Haidt tvrdí, že hlavní příčina krize duševního zdraví dospívajících tkví v přechodu od dětství plného volné hry k dětství, ve kterém hlavní roli hrají chytré telefony a sociální sítě. Podle Haidta sítě narušily přirozený sociální vývoj a vystavily děti neustálému srovnávání a kyberšikaně. Haidt proto navrhuje přímočará a radikální řešení: úplný zákaz telefonů ve školách, posunutí věkové hranice pro vstup na sociální sítě na šestnáct let a návrat k analogovému způsobu života dětí.
Proti tomuto vysvětlení se však staví evoluční psycholog Peter Gray z Boston College. Ten s Haidtem společně založil neziskovou organizaci Let Grow. Jejím cílem bylo bojovat proti přehnané rodičovské ochraně a podporovat volnou, dospělými neřízenou hru. Oba se shodovali na tom, že dnešní děti jsou až příliš sledované a kontrolované, což jim brání v rozvoji přirozené odolnosti. Jenže po publikaci Haidtovy knihy Úzkostná generace Gray z organizace vystoupil a vůči Haidtovi se otevřeně vymezil.
Haidt i Gray se naprosto shodují v jedné zásadní věci, a to, že dnešním dětem chronicky chybí volná hra a že právě tento nedostatek je skutečným kořenem jejich dnešních psychických potíží. Zásadně se ale neshodnou na tom, zda tato volná hra může zahrnovat i moderní technologie. Haidt je přesvědčený, že právě chytré telefony a sociální sítě jakoukoliv hru zničily. Nahradily ji pasivním, algoritmicky řízeným konzumováním obsahu, které nemá se zdravým dětským vývojem nic společného. Telefony jsou pro něj absolutním protikladem dětské autonomie, protože chování dětí na sítích neřídí ony samy, ale nadnárodní technologické korporace. Peter Gray ale nabízí zcela opačnou interpretaci. Volná hra podle něj nezemřela kvůli telefonům. Zemřela už o desetiletí dříve kvůli našemu dospěláckému strachu a přehnané touze mít děti neustále pod kontrolou. Když američtí rodiče děti zavřeli do dětských pokojů a nepustili je samotné ven, digitální svět se stal jediným zbývajícím místem, kam před naším neustálým dohledem mohly uniknout.
Gray tvrdí, že počítače a videohry v devadesátých letech a na začátku nového tisíciletí dětem psychicky pomohly. Poté, co jim dospělí vzali svobodu venku na ulicích, jim digitální svět poskytl nový, bezpečný prostor pro socializaci, tvoření vlastních pravidel a pocit vlastní kompetence. Poukazuje přitom na to, že zatímco od 50. let setrvale rostla sebevražednost dětí, mezi roky 1990 a 2010 klesla míra sebevražd mladistvých o čtyřicet procent, což přisuzuje právě rozvoji internetu a her. Haidt s tímto výkladem samozřejmě nesouhlasí a tento pokles připisuje postupnému zákazu olovnatého benzínu, který v předchozích dekádách poškozoval vývoj dětského mozku.
Skutečným viníkem krize duševního zdraví mladých lidí po roce 2010 podle Graye nejsou telefony, ale školní systém a tlak na akademický výkon. Právě kolem roku 2010 byly totiž v USA vzdělávací reformy vedoucí k jednotným standardům, které omezily možnosti učitelů učit kreativně a zvýšily celkový čas, který studenti věnují testům. V roce 2009 uvedlo 43 % amerických teenagerů, že dobré školní výsledky jsou pro ně zdrojem stresu. V roce 2013 tento podíl vyskočil na 83 %.
Když autor textu podrobně zkoumal data z průzkumu Stress in America, o která Gray opírá svou teorii o negativním vlivu školních osnov po roce 2010, zjistil zásadní metodologickou chybu. Mezi lety 2009 a 2013 se totiž úplně změnila struktura dotazníku a způsob, jakým dospívající na otázky odpovídali. Když byl Gray s tímto zjištěním konfrontován, byl zaskočen, chybu uznal a požádal svého vydavatele o stažení těchto pasáží z digitálních verzí své chystané knihy (tištěnou verzi už upravit nešlo. Do jaké míry toto opomenutí narušuje Grayovu celkovou argumentaci, je otázkou. Na jeho blogu ani Substacku jsem dosud nezaznamenal, že by data vyhodnotil znovu ve světle této metodologické změny. Zároveň však platí, že škola patří mezi největší stresory v životech amerických dětí a tlak na dobré známky mladí lidé reportují jako výraznější než tlak na to vypadat dobře nebo zapadnout mezi vrstevníky.
Zde si dovolím malinkou odbočku. Jak je to se stresem a školou u českých dětí? Pro české děti poskytuje výborně graficky zpracovaná data tým odborníků z Univerzity Palackého, který v Česku realizuje mezinárodní studii HBSC zaštiťovanou WHO. Česká data ukazují, že mezi lety 2014 a 2018 – tedy v období zavedení jednotných přijímacích zkoušek (2017) – výrazně vzrostl pocit tlaku ze školních povinností napříč všemi věkovými kategoriemi (u 11, 13 i 15letých chlapců a dívek). Tato čísla ovšem rostou nadále, a výzkumníci upozorňují, že zatímco ve tlaku školních povinností patříme v rámci výzkumu HBSC k průměru, mezi nejhorší země patříme z hlediska toho, jak moc se dětem ve škole nelíbí (což do velké míry souvisí i s mezinárodně nejhorším vztahem učitelů a žáků, jak zjistilo šetření PISA 2022). Z toho lze dovodit, že tlak školních povinností není tím hlavním, co školáky vede k nechuti do školy chodit (výzkumníci jako hlavní faktor vidí kvalitu vztahů ve třídě).
Že Grayova hypotéza má své opodstatnění a neměli bychom ji zcela odepsat, však ukazují výsledky výzkumu UNICEF – Mladé hlasy 2026. Průzkum provedený u více než tisícovky českých dětí ve věku 9–17 ukázal, že problémy ve škole mají na děti velký dopad:
Vraťme se však nyní k americké debatě, která není kolbištěm Haidta s Grayem, ale vstupují do ní další odborníci, kteří varují před tím, abychom bezhlavě věřili jedné či druhé straně. Profesorka psychologie Candice Odgers z Kalifornské univerzity oběma zmíněným vyčítá, že se chovají spíše jako obhájci svých vlastních předem vykonstruovaných teorií než jako nestranní vědci. Odgers zdůrazňuje, že oba přehlížejí ten nejdůležitější faktor, kterým je duševní zdraví samotných rodičů. Pokud jsou pod tlakem a v úzkosti dospělí, což se v posledních patnácti letech děje v obrovské míře, přenáší se to na děti jako první. Naopak, používání sociálních sítí považuje za jeden z nejméně podstaných faktorů ovlivňujících duševní zdraví mladých a ve svém rozhovoru s Jonathanem Haidtem ho upozorňuje, že většina sociálních vědců s jeho závěry nesouhlasí. Haidt ovšem používá stejný argument vůči teorii Graye, která podle něj klade přílišný důraz na práci menšiny vědců.
Dalším z vědců, kterého Gray cituje při snaze vyvrátit Haidtovu hypotézu, je Christopher Ferguson, autor metastudie s názvem „Prokazují experimenty se sociálními médii souvislost s duševním zdravím?“ Ten se ve své metastudii zaměřil na experimenty, ve kterých účastníci na čas zcela vysadili sociální sítě. Výsledek? Kauzální efekt omezení sítí na duševní zdraví byl statisticky nerozeznatelný od nuly. Ferguson navíc ukázal, že studie deklarující silnější negativní dopady často trpěly metodologickými chybami a očekáváním samotných výzkumníků. Ačkoliv považuje Grayovu hypotézu o selhávání školství za rozumnou, varuje před ukvapenými závěry – pro její potvrzení zatím chybí dostatek dat. S lehkou nadsázkou k tomu dodává, že školy „stály za nic“ i v dobách, kdy do nich chodil on sám.
Profesor Pete Etchells z univerzity v Bath Spa zase varuje před takzvanou pastí jednoho velkého viníka. Lidé mají přirozenou tendenci hledat jednoduchá vysvětlení a rychlá řešení pro velmi složité společenské problémy. Podle něj neexistuje žádná jedna věc, která by zhoršení duševního zdraví dětí vysvětlila. Žijeme v době ekonomické nejistoty, klimatické úzkosti, politické polarizace a proměny rodinných struktur. Tvrdit, že za všechno může buď mobil, nebo školní prostředí, je podle něj vědecky neudržitelné. Tomu odpovídá i oficiální zpráva amerických Národních akademií z roku 2024, která po prostudování stovek výzkumů konstatovala, že vědecké důkazy o škodlivosti sociálních sítí jsou stále smíšené a neprůkazné.
Zpráva konstatovala, že „většina výzkumů zaměřených na vztah mezi sociálními médii a zdravím má průřezový charakter a právě převaha těchto průřezových studií posloužila jako podklad pro řadu systematických přehledů a metaanalýz (…). Na základě těchto důkazů je obtížné stanovit příčinnou souvislost. Jedna metaanalýza více než 200 článků publikovaných v letech 2006 až 2018 zjistila slabé souvislosti mezi používáním sociálních médií a úzkostí a depresí; zjistila také slabé souvislosti mezi používáním sociálních médií a sociální propojeností, což je pozitivní výsledek (Hancock et al., 2022b). Metaanalýza z roku 2020, která zahrnovala menší počet studií, nezjistila žádnou silnou souvislost mezi používáním sociálních sítí a různými ukazateli duševní pohody (Appel et al., 2020); jiní výzkumníci naopak zjistili slabou souvislost mezi používáním sociálních sítí a depresivními symptomy (Cunningham et al., 2021).“
Úskalí observačních studií
Proč je tak složité dojít k nějakému jasnému závěru a co všechny ty studie, které vidí souvislost mezi světem technologií a duševním zdravím? Když se v médiích objeví zpráva, že vědci prokázali souvislost mezi časem stráveným na sociálních sítích a depresí, většina čtenářů (a někdy i odborníků) automaticky předpokládá, že sítě depresi způsobují. Tyto závěry vychází z takzvaných průřezových observačních studií. Takový výzkum probíhá tak, že vědci přijdou do školy, rozdají dětem dotazníky a zjišťují, kolik hodin denně tráví děti na telefonu a jak se v poslední době psychicky cítí (v praxi jsou dotazníky samozřejmě komplexnější a mají více otázek). Výsledky pak zpravidla ukáží jistou míru korelace, tedy souvislosti. Jak však říká základní poučka metodologie a statistiky: „Korelace (souvislost) se nerovná kauzalita (příčinná souvislost).“
Běžné průřezové studie ze své podstaty ignorují existenci takzvaných skrytých proměnných, v odborném jazyce označovaných jako confounding. Dítě, které tráví každé odpoledne o samotě na internetu, má totiž velmi často jiné rodinné zázemí, odlišnou socioekonomickou situaci rodiny, nebo třeba zdravotní problém. Tyto životní okolnosti formují dětskou psychiku silněji než jakýkoliv displej. Pokud je studie nedokáže odfiltrovat, její závěr pravděpodobně bude značně zavádějící.
Ještě závažnějším a nebezpečnějším problémem těchto výzkumů je obrácená kauzalita. Způsobuje svítící telefon skutečně smutek, nebo je dynamika vztahu přesně opačná a smutné, úzkostné či šikanované děti utíkají k obrazovkám častěji? Gray, Odgers nebo Etchell tvrdí, že mnohem častěji platí právě druhá možnost. Pro dítě, které zažívá těžkosti ve škole nebo v rodině a cítí se osaměle, se digitální svět stává mechanismem zvládání stresu, tzv. coping mechanismem. Je to jakási digitální náplast na velmi reálnou životní bolest. Jde o bezpečný úkryt, kde mohou dospívající na chvíli zapomenout na své problémy nebo hledat alespoň virtuální komunitu, která je přijme. Pokud v takové situaci označíme telefon za hlavní příčinu problému a direktivně ho zabavíme, ve skutečnosti jsme dítěti sebrali jedinou berličku, kterou se snažilo udržet nad vodou.
Problémy s průřezovými observačními studiemi lze ovšem různým způsobem řešit. Mezi odborníky, kteří se o to pokusili, patří dvojice Amy Orben a Andrew Przybilsky. Ve své práci analyzovali autoři data od více než 350 000 dospívajících z Velké Británie a USA a podrobili je analýze specifikačních křivek. Analýza specifikačních křivek spočívá v otestování všech metodologicky obhajitelných způsobů analýzy dat a jejich seřazení do přehledné grafické křivky, což odhalí, zda je zkoumaný efekt skutečně stabilní, nebo byl jen výsledkem jedné konkrétně zvolené výpočetní metody. Výsledek ukázal, že používání digitálních technologií vysvětluje pouhých 0,4 % výkyvů v psychické pohodě dospívajících, což je efekt z praktického hlediska zanedbatelný. Pro zasazení do reality autoři vliv technologií porovnali s běžnými každodenními faktory: negativní asociace technologií s pohodu mládeže byla srovnatelná s tím, jak často děti jedí brambory, a dokonce výrazně menší než negativní dopad pravidelného nošení dioptrických brýlí nebo nedostatku spánku.
Ve své další studii Orben a Przybylsky místo analýzy dat data sami získávali, a to skrze metodu časových deníků. Metoda časových deníků spočívá v tom, že si člověk během dne podrobně zaznamenává, co přesně dělal v jednotlivých krátkých časových úsecích (např. po 10 minutách), namísto toho, aby zpětně ze vzpomínek jen odhadoval celkový čas. Propojení mezi časem stráveným u obrazovek a pohodou dětí se ukázalo jako téměř neznatelné.
Navzdory všem těmto datům ale řada z nás zná ve svém okolí dítě, u něhož se zdá, že na něj mají technologie jednoznačně negativní dopad. To vysvětluje studie Ine Beyens a jejího týmu z Amsterdamské univerzity, která využila inovativní metodu okamžitého vzorkování prožitků (ESM). Výzkumníci sledovali dospívající (ve věku 14–15 let) v jejich reálném životě pomocí mobilních telefonů šestkrát denně po dobu dvou týdnů, což jim umožnilo zachytit okamžité výkyvy nálady v přímé reakci na používání sociálních sítí.
Zjištění odhalila tzv. „iluzi průměru“: zatímco na celopopulační úrovni byla souvislost mezi časem na sociálních sítích a psychickou pohodou prakticky nulová, na úrovni jednotlivců se ukázaly obrovské rozdíly. Pro téměř polovinu dospívajících (44 %) neměly sociální sítě na náladu žádný prokazatelný vliv, pro téměř polovinu (46 %) měly vliv dokonce pozitivní a pouze u zranitelné menšiny (10 %) vedly ke zhoršení psychického stavu. Studie tak vědecky potvrdila něco, co většina z nás intuitivně předpokládá – na různé lidi sociální sítě působí jinak. Zároveň studie ukázala, že záleží také na charakteru samotné sociální sítě. Zatímco Whatsapp náladu homogenně zlepšoval, Instagram někoho inspiroval a bavil, ale v části dětí (pravděpodobně vlivem citlivosti některých dětí na srovnávání se s ostatními) vyvolával negativní pocity. Nevýhodou studie založené na ESM je náročnost, která vedla k tomu, že je studie založena jen na 63 respondentech. Zároveň se jedná o studii z roku 2020, a je třeba uznat, že algoritmy sociálních sítí od té doby se značně změnily.
Díky skupině vědců z Birminghamské univerzity již existuje i studie, která analyzuje vztah mezi restriktivním a permisivním přístupem k telefonům na britských školách (Goodyear et al., 2025). Výzkumníci srovnávali 1 227 dospívajících ve věku 12–15 let napříč 30 školami ve Velké Británii, z nichž 20 uplatňovalo restriktivní politiku (zákaz rekreačního užívání telefonů během celého školního dne) a 10 mělo pravidla volnější. Výsledky ukázaly, že zavedení školních zákazů nebylo spojeno s žádným zlepšením duševní pohody, snížením úzkostí či depresí, a dokonce ani se zlepšením spánku, fyzické aktivity nebo školních výsledků studentů. Žáci ze škol s restriktivní politikou sice v době pobytu ve škole strávili na telefonu času méně, tento čas však plně vykompenzovali po skončení výuky. Je však třeba dodat, že studie je klasickou průžezovou observační studií se všemi metodologickými limity. Uvádím ji zde z důvodu, že neznám jinou studii, která by zkoumala právě vztah mezi regulací telefonů ve škole a duševním zdravím.
Závěr
Jakkoli Národní akademie věd USA zmiňuje mnohá úskalí času stráveného v online světě (za největší riziko považuje zkracování doby spánku na úkor používání technologií), zakončuje zprávu upozorněním, že „rodiče, kteří se snaží nastavit hranice pro používání sociálních médií svými dospívajícími dětmi, by měli mít na paměti, že sociální média mohou mladým lidem přinášet radost a posilovat pocit sounáležitosti. Tato komunita může být obzvláště cenná pro členy menšinových skupin nebo pro kohokoli s úzce specializovanými či neobvyklými zájmy, které lze rozvíjet online. Zároveň však mohou sociální sítě být místem, kde dochází k obtěžování a kde se mladí lidé setkávají s okrajovými myšlenkami, i když důkazy naznačují, že podpora ze strany rodičů může tyto problémy zmírnit (Hébert et al., 2016; Samara et al., 2021).”
Debata o vlivech digitálních technologií se nesmí zredukovat na černobílé vidění. Chytrý telefon není automatickým nástrojem zkázy, ale ani bezchybným společníkem. Technologie nejsou jednolitý blok a čas strávený před obrazovkou nelze měřit jen na stopky – zásadní je obsah, kontext a to, v jaké životní situaci se dítě nachází.
Místo podléhání „pasti jednoho viníka“ a spoléhání na jednoduchá řešení v podobě plošných státních zákazů bychom si měli začít klást těžší otázky. Jak vrátit dětem skutečnou autonomii a prostor pro neřízenou hru v reálném světě? Jak snížit tlak na výkon, kterému čelí ve školním systému? A jak podpořit samotné rodiče, jejichž duševní pohoda se přímo propisuje do psychiky dětí? Zákaz telefonu totiž problém nevyřeší, a domnívám se, že přinese problémy nové.
Plošné regulace a věkové limity mohou rodičům dát falešný pocit bezpečí, ale nesrovnají vnitřní svět dětí a mladistvých do pořádku. Namíst tažení proti displejům bychom se měli zaměřit na to, co se děje před nimi: učit děti s digitálními nástroji vědomě zacházet a poskytovat dětem podporu ve výzvách, které on-line svět přináší. Pro duševní zdraví dětí bude vždy nejdůležitější bezpečné rodinné zázemí, dobré vztahy, přijetí a důvěra v rodině.
Poznámka:
Cílem textu není dokazovat, že technologie nemají své stinné stránky. V souladu s Peterem Etchellem uznávám, že faktorů ovlivňujících duševní zdraví dětí a mladistvých je více, že určitý způsob užívání technologií má u určitých skupin dětí a mladistvých (záleží nejen na věku, ale i na povaze, charakteru, rodinném zázemí apod.) převažující negativní vlivy. Jsem si vědom, že existují i dobře postavené studie (např. Pieh et al., Schmidt-Persson et al., ), které negativní dopady užívání technologií potvrzují. Důvodem, proč jsem tyto studie necitoval, je snaha vyvažovat převládající narativ, že kauzální souvislost prokázaná je, a poukázat na studie, které nejsou s tímto narativem v souladu. Tento narativ totiž vytváří tlak na politiky jít cestou plošných zákazů, které mi přijdou mimořádně nešťastné, a které neberou v potaz potřeby, zájmy a názory dětí.