A číst se naučí jako jak?

Tereza Tyburcová (rodič)

S laskavým svolením zde publikujeme článek od jednoho z našich rodičů. Originál článku najdete zde.

„Oni se v té svobodné škole jako vůbec neučí?“ Noční můra všech, kteří to s tím dítětem myslí dobře. Například moje babička je bývalá učitelka pro první stupeň. A má plný pytel dobrých úmyslů pro každého z nás.

Dobré úmysly. Ty už zničily mnoho přátelství, partnerství, manželství a dětských snů. Ne nadarmo se říká, že je jimi dlážděna cesta do pekla.

Když jsme se byli podívat v naší škole poprvé, zeptali se nás, jestli jsme na to připraveni. Že se Tonda třeba nějakou dobu vůbec nebude zajímat o čtení. „Jasně že jo, s tím úplně počítáme,“ odpovídali jsme horlivě kývajíce hlavami. A pak to přišlo.

Jeden kluk povídá: „No například já jsem nečetl až do páté třídy.“

Bum.

Mezitím u mě v hlavě…

Víte, mojí babi je přes osmdesát. Vyrostla v době, kdy sice už fungoval Summerhill, ale ani během druhé světové války ani za komunistů se o něm nic nedozvěděla, stejně jako o jiných alternativních formách vzdělávání. A když v něčem takovém prožijete celý život, těžko se připouští, že by to mohlo být všechno jinak. Jestli Tonda bude takhle dlouho bojkotovat čtení a psaní, u nás doma to rozpoutá třetí světovou.

„Já to unesu, ale jak ustojím partyzánské pokusy o vzdělávání ze strany babi?“ běželo mi hlavou.

Cítila jsem, jak ve mně bublá „samonáser“.

„Tak to je dobrý. Babi ho bude potají cpát do učení, tím mu to zoškliví, on se zasekne, znechutí se mu to a proto se to nenaučí, ale bude za to moct ta „moje slavná“ svobodná škola – a vidíš, já jsem ti to říkala.“

Past na maminku

Doma jsme na toto téma uspořádali poradu. Z porady vyšel jednoznačný výstup – prababičky a babičky už svoje děti vychovali, teď je řada na nás. Nenecháme si do toho od nikoho vandrovat. Toníkovi vysvětlíme, že na výzvy k učení nemusí nijak reagovat. Může využít nabídky, ale nemusí se do toho nechat tlačit.

Byly jsme hodně sebevědomí a přesvědčení, že tohle ustojíme, i kdyby hromy a blesky bily. Byli jsme prakticky připraveni ochránit to nebohé dítě od toho, aby bylo vzděláváno proti naší vůli. A v září 2019 Tonda nastoupil jako prvňáček do svobodné školy Donum Felix.

Babička pár pokusů o osvětu provedla. Z mého pohledu podpásových, ale jsem přesvědčená, že byla vedena těmi nejlepšími úmysly. Nesčetněkrát na mě apelovala, že je to úžasnej kluk a že je ho škoda. A že mu zkazím život. Hádka na sebe nikdy nedala dlouho čekat. Babička to myslí dobře. Ale na to, co je pro Tondu dobré, máme úplně odlišný názor.

Spadla klec

Až za mnou 22. března 2020 Tonda přišel s tím, že by chtěl, abych mu pomohla naučit se číst. Byla jsem šťastná jako blecha. Hned jsem sedla k internetu. Do deníku jsem si napsala:

Tonda se chce naučit číst. Do jedné hodiny ráno jsem brouzdala internetem. Objednala jsem slabikář, stříhací písmenka, čítanku, ještě další knížky, pracovní listy, písanku a dvě jógová pexesa jako bonus. Jsem tam za 1.100Kč a už se moc těším, kdy to dorazí. S Tondou jsme si domluvili 2-3 desetimunutovky denně.

Nádhera, že jo? Až na to, že „S Tondou jsme si domluvili 2-3 desetimunutovky denněve skutečnosti znamenaloTondu jsem láskyplně vmanipulovala do pravidelného závazku, že se bude denně 20-30 minut učit číst„, a ještě jsem si gratulovala, jak jsem benevolentní, pokroková a uznalá, když navrhuju tak malou časovou dotaci, abych ho nezahltila.

A stalo se, co se stát muselo

Jestli jsme si sedli ke knížce třikrát, tak je to moc. „Maminko teď ne,“ a nebo „Až později, nebo raději až zítra, jo?“ slyšela jsem pokaždé. 30. března definitivní konec. Zlobila jsem se na něj. Neumí dodržet dohodu, kterou sám chtěl. Jsem moc měkká. Asi jsem ho rozmazlila.

Jenže za pár dní, když opadly ty první rozjitřené emoce, mi došlo několik věcí.

  • Tonda mi podal prst, když chtěl „teď a tady“ chvíli pomoci se čtením. Já jsem mu ale utrhla celou ruku pro případ, že by se tato šance již neopakovala. Soustavnost je pro učení přece důležitá, ne? (Ne.)
  • Když dorazil balík s knížkama a já jsem mu všechno nadšeně ukazovala, musel si připadat jako Štěpán Šafránek první rok na medicíně
  • Ale hlavně – dělala jsem to proto, že JÁ potřebuju, aby už uměl číst. Protože JÁ potřebuju dokázat babičce, že JÁ mám pravdu. (Jasně že jsem to v tu chvíli nevnímala, ale byla to podvědomá motivace)

A naučí se teda vůbec číst?

No, on už to vlastně umí. Nečte plynule, ale přečte všechno, co potřebuje. A protože v životě bude potřebovat přečíst ještě mnoho věcí, tak věřím tomu, že bude číst i plynule. A s plným porozuměním.

A s plným porozuměním mu já už půjdu z cesty, abych nezacláněla. Já totiž popravdě vůbec netuším, jak se naučil číst. Ale vsadila bych se, že o to nijak zvlášť neusiloval. Slabikář ani neotevřel a písmenka jsme ani nerozstříhali.

A možná v tom je právě to kouzlo unschoolingu. Že to nemusí být křeč. Nemusí to být povinnost a snaha. A nejlepší na tom všem je, že se to naučil mně i babičce navzdory. Měla jsi pravdu babi, je to úžasnej kluk.

Tereza Tyburcová Jsem maminka unschoolera a vypravěčka léčivých příběhů. Inspiruji další zoufalé mámy, aby se utrhly ze řetězu a použily svůj tvořivý potenciál k proměně svého světa. Proč to dělám, se dozvíte tady

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *