Článek o tom, proč jsou i ve svobodné škole (výchově) nezbytné hranice.
Asi všichni tušíte, že hranicemi nemyslím ty imaginární čáry nakreslené v mapách oddělující od sebe různé státy, regiony atd. Takové hranice třeba jednou potřeba nebudou. Jaké hranice ale potřeba určitě budou, jsou ty, které si stanovujeme my sami, jak vůči sobě, tak vůči ostatním lidem a situacím kolem nás. Právě o těch bude tento příspěvek na blog.
Hranice chápu jako vymezení toho, kdo jsem já vůči světu venku. Vyjadřují integritu toho, kým jsme a nestřeží nic jiného, než náš vlastní dobrý pocit. Hranice zce souvisí s našimi potřebami. Když řeknu, že rád běhám, ale vůbec mě neláká hraní hokeje, I tím vyjadřuji svoji hranici. Když mi pak někdo pozve na hokejový trénink, nejspíš mu odpovím, “ne, děkuji”, a to mimo jiné proto, že na ledu se ve vysoké rychlostí necítím úplně bezpečně, o to víc, když vím, že mě co chvíli může někdo přirazit na mantinel. Hranice si stavíme na základě našich zkušeností, pocitů, ale také názorů a přesvědčení. A stejně jako téměř všechno v životě, i hranice se mohou měnit.
O tom, co je svoboda, se dají popsat stohy. Píšu na blog svobodné školy, tak se držme toho, že svoboda v našem prostředí znamená využít čas podle svého a rozhodnout, kde, kdy, s kým, jak dlouho (atd.) budu dělat. Jenže, i takový J. P. Sartre, který měl na absolutní svobodě (tj. možnosti svobodně a spontálně rozhodovat o svém životě) postavenou filosofii, věděl, že prakticky, ve vztahu s ostatními, naše svoboda naráží na hranice ostatních a tedy je jimi limitovaná.
Tyto limitace osobní svobody v našem životě mají více úrovní. Ta první, nám nejvzdálenější, protože se tvoří tak trochu mimo nás, jsou celospolečenské, a jsou to pravidla legislativní a morální. I ty se nás ve škole dotýkají, ale pro potřeby tohoto textu je nechám stranou.
Další úroveň limitací osobní svobody ve škole definuje společenství. Ve svobodné škole, ale také v neautoritářských a nehiearchických organizacích (říká se jim také “tyrkysové organizace”) společenstvích nebo domácnostech se tyto hranice tvoří při společných setkáních, často kruzích. Setkání slouží ke stanovení pravidel (dohod) s cílem najít průnik v zájmech zúčastněných. Jestli vám někdy byla zamítnuta návštěva u nás ve škole, je to tím, že kruh vyjádřil svou hranici a zřejmě také potřebu, která se za touto hranicí skrývá (bezpečí, klid, prostor…).
Aby takové pravidlo fungovalo, neobejde se bez toho, aby bylo pochopitelné a smysluplné. Ale to není všechno. Platnost pravidla se v životě školy ověřuje až ve chvíli, kdy je jeho porušení vymáháno. Nevymáháním nastaveného pravidla totiž dospějeme leda tam, že se rozkosílá a postupně zmizí v propadlišti dějin. Jo, i to se nám už pákrát stalo, byť někdy to bylo tím, že to pravidlo vlastně nebylo tak smysluplné, jak se nám napoprvé zdálo.
Pevně věřím, že žádného z čtenářů nepřekvapí, že při schvalování pravidla mají dospělí stejný hlas jako děti. Ředitel má stejnou možnost přinést návrh jako prvňák a jejich hlas má stejnou hodnotu. O tom, jak funguje naše samospráva, bude ale jiný článek, takže zpět k tématu.
Úrovní poslední jsou hranice naše vlastní, to, co dovolíme sobě a ostatním. Je totiž faktem, že sebelepší pravidla společenství nepostihnou, a ani by se neměla snažit postihnout všechny situace, které mohou být někomu diskomfortní. Proč? Taková snaha by se mohla rychle zvrhnout v přílišné svázání společenství a vnekontrolovatelný nárůst pravidel, což by celý pokus odsoudilo k brzkému konci. Spíše než se snažit chránit děti před jakýmkoli diskomfortem spojeným s narušením hranic, je třeba dokázat pomoci v řešení konfliktní situace a ve zdravém nastavení hranic jít příkladem. Nalézání a stanovování osobních hranic je jedna z nejpodstatnějších dovedností, kterou si do života můžeme odnést a dát možnost dětem si to v zvenku neřízené interakci s ostatními zkoušet, je podstatná součást učení. Mnohem důležitějšího učení, než jak dopadly Punské války nebo porozumění, proč jsou ve ve stélce lišejníku dva organismy (očekávaný výstup 5. třídy). Každý člen společenství je jiný, má jiné potřeby a tedy i různě nastavené hranice. Cílem je tyto osobní hranice vnímat a respektovat. Pravidla jsou pro určité situace důležité a nedokážeme si to bez nich ve škole aktuálně představit, ale osobní hranice nikdy nenahradí.
Zdravě nastavené hranice ve společenství úzce souvisí se zdravě nastavenými hranicemi členů tohoto společenství. I ve škole, kterou spolutvoří děti a jejich hlas má v hlasování stejnou váhu jako hlas dospělého, leží hlavní zodpovědnost za bezpečné prostředí, fungování školy, ale ostatně i za to, být dobrým modelem v oblasti stanovování hranic, na dospělých. Samozřejmě i děti, pokud chtějí, v tom můžou mít svojí roli a stát se například vedoucím kruhu, členem mediačního a pravidla vymáhajícího týmu nebo si vzít roli související s fungováním školy. A jsem moc rád, že to dělají, protože kdyby to nedělali, asi bude někde něco špatně. Nicméně vliv dospělých na společenství je přirozeně významný, a to o to více, že nám chybí věková kategorie středoškoláků. Jenže ne vždy to my, dospělí, máme s vlastními hranicemi dostatečně vyřešené.
Většina z nás vyrostla v autoritářském modelu výchovy nebo vzdělávání, s pevně nastavenými a obtížně překročitelnými hranicemi, které mnohdy nedávaly velký smysl a nedovolovali se plně projevit způsobem pro nás přirozeným. Nebo možná někdy smysl dávaly, ale přestali jsme se po nich pídit ve chvíli, když nám bylo vysvětleno, že to tak je “protože jsem tak řekl/a” nebo “o tom nebudu diskutovat”. Vyjádření toho, jak se cítíme, co si přejeme a co naopak nechceme (tj. hranice) byly často zpochybněny, což se u některých z nás opakovalo až do chvíle, kdy jsme si přestali věřit v tom, že to tak skutečně máme. Jako děti jsme totiž na dospělých existenčně závislý a pokud dojde k nějakému rozporu s nejdůležitějším člověkem našeho vesmíru, může být jednodušší se své hranice vzdát, své potřeby potlačit a přizpůsobit se žádoucím směrem. Stejný princip se často opakuje ve škole, kde nad učitelem nelze vyhrát, nebo ve společnosti vrstevníků, se kterými je zásadní vycházet. Jenže zdravě vymezit sám sebe, když máme tendenci zpochybňovat své emoce a pocity, nelze. Dokud se nenaučíme opět věřit sami sobě, zdravé hranice se nám nepovede nastavit.
Spíše menšina z nás pak zažila v rodině hranice neukotvené, nejisté, nebo dokonce neexistující, a tak to nebudu tolik rozebírat. I tento jev výrazně ztěžují zdravé nastavení vlastních hranic. Ať už jsme zažili hranice moc tuhé nebo příliš nejisté, může se nám lehko stát, že přes všechnu naší snahu začneme s dítětem jednat tak, jako s námi jednali rodiče, nebo že nám po nějaké době nepříjemný pocit napoví, že jsme se dostali do opačné polarity.
U lidí, kteří se věnují svobodné výchově nebo vzdělávání, bývají hranice vůči dětem přirozeně volnější. V naší škole by neměl místo učitel, pro kterého by bylo přes čáru, kdyby mu děti tykaly, nebo který by nedokázal přijmout, že si děti vybírají, jestli na jeho hodinu přijdou nebo ne. A je to tak v pořádku, škola si tak nastavuje hranice toho, jaká je její vize a učitel si nastavuje hranice v tom, jestli se do vize vejde nebo ne. Ovšem byť volnější, hranice jsou nedělitelnou součástí spokojenosti jednotlivce i společenství a proto se svobodou nejsou v rozporu.
Proč to celé píšu? Protože v Donum Felix jsme teď ve fázi, kdy znovu jako společenství nastavujeme některé hranice, které jsme z důvodu naší vlastní nejistoty, ale také ze snahy vyzkoušet různé modely fungování nechali příliš volné, nebo u kterých jsme zkoušeli, kam až možné je nechat dojít, a narazili na svůj vlastní špatný pocit. Děti jsou experti v zrcadlení problémů s vlastními hranicemi, a ve škole jsme přijali výzvu se na to podívat. A co je na tom nejlepší? Že tuhle výzvu odstartoval návrh na kruhu, který podal jeden dospělý a jedno dítě.