Proč Donum Felix

Je 1. 11. a ve škole je zrovna asi dost napilno. Ochotní tatínci nám totiž staví příčku mezi „kruhovkou“ a „hernou“, abychom měli klidný prostor na naše „řešáky“ i „infáče“. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat a jak to zafunguje… Dochází mi, že už se do školy vážně těším. Hrozně moc. Na děti, učitele, na tu otevřenou atmosféru. Neustále cítím tu neskutečnou vděčnost za to, že jsem tam, kde jsem a že mohu být součástí Donum Felix, poněvadž fungování této školy mi dává smysl. Neustále tu možnost být tady považuji za obrovitánské štěstí, jelikož ještě tak před 3 lety jsem si připadala „ztracená“…

Psal se listopad roku 2016, já nastupovala do 3. ročníku na pedagogické fakultě a měla jsem za sebou několik praxí na prvním stupni klasických základních škol. A v sobě svíravý pocit, že asi nikdy nebudu dobrá paní učitelka, poněvadž ne neumím, ale nechci umět to, co po mně všichni chtějí. Být ráznější. Přísnější. Vymezit hranice a s žáky nediskutovat. Vždycky mě bavilo s dětmi být, povídat si s nimi, zjišťovat jaké jsou, co mají rády a byla jsem šťastná, jen když ony byly šťastné. A najednou jsem čím dál tím častěji stála před třídami, kde část žáků šťastně vypadala, ale ta druhá, přibližně stejně početná, vypadala buď jako „před popravou“ anebo jako, že to všechno mají silně „na háku“ a že „je to otrava“. Ze začátku jsem se situaci snažila řešit tím, že jsem vymýšlela „skvělé“ interaktivní aktivity a mnoho různých her. Trávila jsem přípravami praxí dlouhé hodiny. Doopravdy dlouhé. Mnoho volného času mi v době praxí nezbývalo, spíš žádný. A ze začátku mi to přišlo smysluplné, poněvadž jsem měla pocit, že jsem děti zaujala, nenudí se a jsou šťastné. Nicméně pak přišly chvíle, kdy už jsem doopravdy neměla čas, sílu a energii vymýšlet „složitosti“, a tak jsem šáhla po učebnici jako většina učitelů. Nerada, avšak obhajovala jsem se tím, že i všichni okolo mi říkají, že děti si přeci furt nemohou hrát, že potřebují počítat a psát. A tak jsme počítali a psali. A k mému údivu, světe div se, některé děti byly šťastné také. I bez těch her. Některým se dokonce ulevilo, že už nemusejí hry hrát a mohou sedět v lavici. A tak jsem tam tak stála a říkala si „Jo tak já se s tím s prominutím „s*ru, jak de**l“ a ono je to pak nebaví, fakt super. A přitom jsem z toho měla takovou radost a přišlo mi to skvělé. A některé to fakt bavilo … Sakra, kde je teda problém?“. No a jako první jsem usoudila, že je problém ve mně, že nejsem dokonalá a dobrá paní učitelka, že to nějak musím zlepšit tak, aby byli spokojení všichni. A tak jsem vymyslela dalších pár „složitostí“, za které jsem od cvičné paní učitelky sklidila spíše kritiku než cokoli jiného. Bylo mi vysvětleno, že takhle se děti doopravdy nic nenaučí.  A tak jsem upadla do pocitu beznaděje, že tohle mi fakt nejde a dělat to nemůžu. Navíc jsem měla pocit, že vlastně moc, nebo spíš vůbec nevím, co se svým životem obecně. Zrovna mi fakt nic nevycházelo. A tak jsem odejela na Erasmus do Vídně. Měla jsem hrozný strach, ale zároveň mi přišlo, že nic horšího, než mě potkává tady, mě tam už potkat nemůže.

A taky nepotkalo. Poprvé v životě jsem měla možnost zažít pocit svobody. A to jak té osobní – poprvé v životě jsem to byla jenom já, kdo o mně mohl rozhodovat. Tak té „společenské“ – Vídeň je město mnoha různých kultur, vyznání atd. a všichni se zde tolerují, jsou přátelští a snaží se ke každému přistupovat bez předsudků. Byla to úleva. Neuvěřitelná. Když mi došlo, že i můj názor může mít nějakou váhu a že nutně nemusí být správný. Avšak budu-li jednat dle svého nejlepšího mínění a cítění, tedy srdcem, nemůžu udělat ani nic špatného, protože to poslední, co já chci, je konat „zlo“. A tak mi postupně došlo, že to, jak mě bytí s dětmi baví a to, jak s nimi dokážu vycházet, doopravdy neustále považuji za jedinečné. A že je hloupost se toho vzdávat jen kvůli tomu, že neumím být rázná a neumím velkému množství dětí dostat do hlavy kvanta informací (které stejně zapomenou). A tak jsem se rozhodla, že si najdu jinou cestu, jak s dětmi být a jak jim pomáhat v jejich rozvoji. Začala jsem si sepisovat, co by dle mého názoru měly být cíle vzdělávání. Začala jsem brouzdat po internetu. Začala jsem číst. Vrátila jsem se domů. Začala jsem navštěvovat různé alternativní školy. Porovnávala jsem zjištěné a sepsané. Snažila jsem se pochopit, co mi na různých alternativách sedí a co nesedí.

A tak jsem se dostala do komunitní Sudbury školy na liberecku. A byla jsem z toho dost paf, moc jsem to nechápala, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se jejich cíle shodovali s mými cíli. A tak jsem se rozhodla více číst. A tak jsem více četla a hledala. A dostala jsem se na web EUDECU (evropské unie sdružující demokratické školy). A zjistila, že existují demokratické školy. A že jedna, dokonce státem uznávaná, je na Kladensku. Zjistila jsem, že existuje Donum Felix. A tak jsem důkladně pročetla jejich webové stránky. A zjistila jsem, že cíle, hodnoty i poslání této školy se shoduje s tím, co mám v hlavě. A tak jsem půl roku sledovala jejich web a facebook.  A pak jsem si řekla, že buď teď anebo nikdy a napsala Lucii, že bych ve škole chtěla pracovat. Byla to jedna z dalších střel do neznáma. Ale měla jsem ještě to štěstí, že jsem do školy mohla přijet a strávit zde celý den. Dokonce jsem měla to štěstí, že jsem se stala pravidelnou návštěvou. A během každé této návštěvy jsem zažila něco nádherného. Něco, v co jsem tak dlouho věřila. Otevřené prostředí plné důvěry, beze strachu, kde jsem mohla s dětmi být. Být a pomáhat jim, když bylo třeba. A tak mě pohltilo Donum Felix.

Po 2 letech pátrání se mi podařilo objevit něco, v co jsem tak dlouho věřila. Místo, kde se děti učí žít. Učí se zacházet se svojí svobodou. Nikdo je „nezadupává“, nikdo se nesnaží řídit jejich životy. Jsou sebevědomé. Jsou šťastné. A občas jen tak mimochodem něco napíšou. Anebo přečtou. Anebo dokonce spočítají. A někdy mi sdělí něco, co jsem ani já do dnes netušila. A někdy se pro změnu zeptají na něco, co by mě v životě nenapadlo. A jejich zájem o to se učit a zkoušet nové věci neodchází. A jejich radost ze života nemizí. A jejich jedinečnost je respektována a uznávána, stejně jako jedinečnost každého, kdo do tohoto společenství zavítá.