Se svolením zkopírováno z blogu Terezy Tyburcové (mamky chlapce z Donum Felix) https://terezatyburcova.cz/kolik-reci-znas-tolikrat-jsi-clovekem/
English attempt below
Pět let na základce. Osm na gymplu a tři na VOŠce. Dohromady 16 let mě vzdělával náš systém školství. Mám za sebou 11let angličtiny, 6let němčiny a dva roky ruštiny. Ty jo, to vůbec nezní špatně. Dokud neotevřu pusu. Já totiž mluvím jen česky.
„Někdy bych rád řekl vtip, ale moje angličtina není dokonalá. Někdy lidé netuší, o čem mluvím.“
Alexandr Ovečkin
Během těch šestnácti let to člověk tolikrát slyší!
Chyba, špatně, znovu, lépe, ty nevíš? Brali jsme to minule. Nepřipraven na hodinu.
A to i od těch lepších učitelů. Systém nepřeperou.
Mám psychický blok. V momentě, kdy neznám přesně to slovo, které chci říct, se zaseknu. A už nemluvím. Nedostanete ze mě ani povzdech. A když vím, že si mám s někým vyměnit více než jednu větu na osobu, propadám panice.
Vyhýbám se situacím, kdy bych měla mluvit cizí řečí. Ale někdy to tak docela nejde. Třeba jako když máte jít kamarádce za svědka. A když si ta kamarádka zrovna bere Francouze. A svatbu mají v Paříži.
Paříž, Champs-Élysées, 30. srpna 2008, půlnoc.
Svatba mojí kamarádky byla překrásná, ale už jsem byla unavená, bolely mě nohy a potřebovala jsem se vyspat.
Poletovat o půlnoci v neznámém městě v střevíčkách, které máte na noze celý den, se podobá středověké tortuře více, než čemukoli jinému.
Proto jsem po chvilce bloudění raději odchytila policistku a předem nacvičenou anglickou větou jsem se ptala na cestu k metru. Čekala jsem něco jako: You have to turn right and go 200 meters straight. Jenže policistka začala mluvit. Navíc francouzsky.
To neměla dělat. Předvedla jsem česko-anglicko-pantomimickou etudu, za kterou by se nemusel stydět ani Boris Hybner. Policistka shlédla představení a začala opět mluvit. Tak jsme se chvíli střídaly.
Zkrátím to. Viděli jste někdy mima brečet? Ona ten večer ano. Mateřsky mě chytila za loket a dovedla mě až k metru.
Já jsem zkrátka člověkem jen jednou.
„Pouč se ze svých chyb, neb když to neuděláš, život poučí Tebe, opakovaně.“
Ondřej Lasák
Tak například…
Přijímací pohovor do firmy Scania, kolem roku 2008
Pohovor se blíží ke konci, personalistka je nadšená a ani se tím netají. Veškeré požadavky splňuju, navíc jsem jí asi i sympatická. Už nás čeká jen taková formalitka.
Povězte mi o sobě pár vět v angličtině.
Ani náhodou! Jsem upřímná a vybalím všechno narovinu. Přesvědčuje mě, ať řeknu aspoň něco málo o koníčkách a nebo o rodině.
Jestli na té pozici musím mluvit anglicky, nemá smysl prodlužovat agonii. Kdybych prý si snad byla ochotná dodělat nějaký kurz… Ani ten mě nezachrání, je mi líto, mějte se tu hezky.
Podzim 2019, uběhlo mnoho vody, anglicky jsem nepromluvila snad více než deset let
Dostala jsem skvělý nápad. Předělám svůj blog a budu psát o tom, jaké to je mít syna ve svobodné škole. Jak moc se to liší, co je fajn, s čím se pereme a jak se vlastně v takové škole žije.
Příležitost k napsání prvního článku mi přišla prakticky obratem. No jo, ale já bych měla zmíněné lidi nejprve požádat o souhlas s uvedením jejich jména. A tak jsem sedla k mailu a napsala prosbu o souhlas a nebo o volbu přezdívky. Měla jsem adresu jen na Lucii a Katarinu a tak jsem požádala o vyřízení zbývajícím dvěma.
Moment, ale jeden z nich – Rein (ne Ryan, jak jsem si původně myslela) je přece Holanďan. Dobře, beru na pomoc google překladač a všechno co si ještě pamatuju a smolím nejen anglickou variantu mailu, ale dokonce se pokouším o překlad první verze článku. Katarinin souhlas dostanu ještě tentýž den, což mě naplňuje optimismem.
Druhý den potkávám Reina, když hledám Tondu ve škole. Protože vlastně nečekám jinou než kladnou odpověď, ptám se, zda dostal můj mail.
Já: Hi, Rein! Have you received my e-mail? (Ahoj Reine, dostal jsi můj mail?)
Rein: No, what? Have you sent it to my address? (Ne, jaký? A posílala jsi ho na moji adresu?)
Vteřinu mi trvá, než mi dojde, co se stalo. Budu to muset vysvětlit. Anglicky.
Mluvím pomalu, s rozmyslem, slovo za slovem. Dívá se na mě a nečeká na mé selhání. Opravdu ho zajímá, co se snažím říct. Neopravuje mě. Nenaléhá, abych mluvila rychleji. Naslouchá a dál se ptá. Odpovídám dál a cítím, že tady se mi nikdo smát nebude.
Když se konečně vzpamatuju, dojdou mi dvě věci.
1) Tak tady si Tonda rozhodně bloky k mluvení cizím jazykem nevytvoří.
2) Možná (jen možná) se jich já zbavím.
A tak se rozhoduju, že navzdory všem chybám, budu svůj blog psát dvojjazyčně. A moje angličtina třeba nikdy nebude dost dobrá na psaní článků. Ale možná bude dost dobrá na to, aby pomáhala vytvářet porozumění mezi podobně naladěnými lidmi.
„Co teď chceme je bližší kontakt a lepší porozumění mezi individualitami a komunitami celé planety, a eliminace egoismu a pýchy, která vždycky uvrhne svět do pravěkého barbarství a svárů… Mír může přijít pouze jako přirozený důsledek univerzálního osvícení.“
Nikola Tesla
How many languages you can speak, so many times you are human
Five years in elementary school. Eight years in eight-year gymnasium and three years in higher vocational school. For 16 years I have been educated by our education system. 11 years of English, 6 years of German and two years of Russian. It doesn’t sound bad at all. Until I open my mouth. I only speak Czech.
“Sometimes I would like to say a joke, but my English is not perfect. Sometimes people don’t know what I’m talking about. ”
Alexander Ovechkin
You hear it many times during this sixteen years.
Error, wrong, again, better, you don’t know? We took it last time. Not ready for today lesson.
Even from the better teachers. The system does not overwhelm.
I have a mental block. The moment I don’t know exactly the word I want to say, I’m stuck. And I’m not talking anymore. I don’t even say anything. And when I know to exchange more than one sentence per person with someone, I panic.
I avoid situations where I should speak a foreign language. But sometimes it’s not quite possible. Like when you’re supposed to go as a witness to a friend. And when that friend just marries a Frenchman. And they have a wedding in Paris.
Paris, Champs-Elysees, August 30, 2008, midnight.
My friend’s wedding was beautiful, but I was tired, my legs hurt and I needed to sleep.
Wander in a midnight in an unknown city in the uncomfortable shoes you have on your feet all day is more like a medieval torture than anything else.
Therefore, after a moment of wandering, I prefer to catch a policewoman and asked using school phrase on the way to the subway. I was expecting something like: You have to turn right and go 200 meters straight. But the policewoman started talking. In addition, French.
She shouldn’t have done that. I showed a czech-english-pantomime etude that Boris Hybner would not be ashamed of. The policewoman saw the show and started talking again. So we took turns for a while.
I’ll shorten it. Have you ever seen mime cry? She did that evening. Maternally she grabbed my elbow and led me to the subway.
I am human only once.
„Learn from your mistakes, because if you do not, life will teach you repeatedly.“
Ondřej Lasák
For example…
Job interview for Scania, around the year 2008
The interview is coming to an end, the HR manager is excited and doesn’t even hide it. I meet all requirements and she also like me. Only a little formality awaits us.
Tell me a few english sentences about you.
No way! I am honest and I’m not hiding anything. She persuades me to say a little bit about my hobbies or family.
But if I have to use english in this position, there is no point in prolonging agony. She suppose if I was willing to take a course … Even that won’t save me, I’m sorry, have a nice time here.
Autumn 2019,a lot of water has passed, I have not spoken English for more than ten years
I got a great idea. I will remake my blog and write about what does it like to have a son in a free school. How much it differs, what is nice, what we are fighting with and how it actually lives in such a school.
The opportunity to write the first article came to me almost immediately. Yeah, but I should first ask those people to I can use their name. So I sat by the mail and wrote a request for consent or a nickname. I only had an address at Lucie and Katarina, so I asked for the remaining two.
Wait a minute, but one of them – Rein (not Ryan, as I originally thought) was Dutch. Okay, I take the Google translator to help and everything I still remember and translate not only the English version of the mail, but even try to translate the first version of the article. I get Katarina’s consent the same day, which gives me optimism.
The next day I meet Rein while I was looking for Tonda at school. Since I don’t really expect a negative answer, I ask if he got my mail.
Me: Hi, Rein! Have you received my mail?
Rein: No, what? Have you sent it to my address?
It takes me a second to realize what happened. I’ll have to explain. English.
I speak slowly, with caution, word by word. He looks at me and doesn’t wait for my failure. He really cares what I’m trying to say. He doesn’t correct me. He doesn’t urge me to speak faster. He listens and continues to ask. I keep answering and I feel that no one will laugh at me here.
When I finally recover, I run out of two things.
1) So here Tonda definitely will not create blocks to speak a foreign language.
2) Maybe (just maybe) I will get rid of them.
So I decide that, despite all the mistakes, I will write my blog in bilingual. And my English may never be good enough to write articles. But maybe it will be good enough to help create understanding among similarly attuned people.
“What we now want is closer contact and better understanding between individuals and communities all over the earth, and the elimination of egoism and pride which is always prone to plunge the world into primeval barbarism and strife… Peace can only come as a natural consequence of universal enlightenment…”
Nikola Tesla