Tichá síla pozorování

Jakub Václavovič (dospělák v DF)

Zenové texty říkají: „Buď svědkem, pozorovatelem svých myšlenek”. Co se stane, když toto pozorování aplikujeme nejen v meditaci, ale i v běžném životě? Stanou se zázraky.



Čtvrtek. Ve škole se pohybují inspektorky České školní inspekce a jde nám o hodně. Odráží se to na nás i na dětech. Tvoření papírů, intenzivní příprava, dlouhé diskuze, únava a napětí. Ale taky obrovská motivace uhájit si školu podle našich představ. Školu založenou na dobrovolnosti, sebeřízení, otevřené komunikaci a hlubokých vztazích.


Hned ráno na chodbě zdravím druháka Alexe a začínáme se bavit o strachu. Nedaří se mu pochopit, proč mamka o něj moc strach nemá, že my ve škole taky ne, ale paní inspektorky by byly nejradši, kdyby byl všude a pořád nad dětmi dohled. Má však jasno. „Děti mají přece taky mozek a nechtějí si ublížit!. A nejvíc se přce člověk naučí, když něco zkouší, a když se mu něco nepovede, tak se z toho poučí!”. Do diskuze v chodbě nám vstoupí inspektorka, kterou Alex pronikavě pozdraví „Dobrý den, inspekce” a navazuje svými typickými odzbrojujícími otázkami. Je to jasný, dneska bude fajn den.


O něco později stojím v řádírně, malí kluci v zápalu hry lítají po místnosti a mně šrotuje hlavou, jak by spontánní aktivitu dětí inspektorky hodnotily, kdyby se přišly podívat. Jsem nervózní a cítím se stažený. Mám strach. Najednou mi to ale dojde.


Moment, vždyť já vím, že je to tak dobře. Vždyť je přece jasné, že děti potřebují běhat, hrát si, že potřebují prostor pro realizaci svých nápadů a že hra je nejlepší prostředek učení, říkám si pro sebe. Hlavou mi proběhnou všechny pro život klíčové kompetence, které kluci svojí hrou získávají a rozhodnu se, že si se prostě sednu opodál se záměrem pozorovat. Nervozita je ta tam, nahrazuje jí klid a já vím, že se děje přesně to, co se dít má, a že před kýmkoli, kdo do jejich hry vstoupí, to dokážu obhájit.


Po chvíli lítání kluci volně přecházejí k fotbalu. Dva na dva, tři prvňáci a jeden druhák. Jejich představy o fotbale se ale liší. Zatímco jeden tým si představuje fotbal s cílem dostat míč kopem do branky, druhá skupina chce kromě nohou využít i matrace a staví na hřišti barikády z matrací. Matrace pak přemisťují, nebo je využívají k protlačení míče do branky soupeře.


Frustrace vyznavačů tradiční podoby fotbalu (první tým) roste, a ani po několika upozorněních se druhý tým nechce matrací vzdát. První tým hru přeruší a stojí si zatím, že nebudou hrát, dokud se druhý tým matrací nevzdá. Hlasování v situaci moc nepomáhá, oba týmy si trvají na svém. Sedím a pozoruji, hlavou se mi honí možnosti, jak klukům pomoci najít shodu, ale vzpomenu si na svůj záměr pozorovat, a byť se kluci hádají pár kroků ode mě, vědomě se upozaďuji.


Uběhne pár vteřin. Kluci zjisťují, že si fotbal podle představ všech hráčů prostě nezahrají a z ničeho nic běží pro florbalové hole. Konflikt je zažehnán. „Hmm, tak tohle řešení by mě fakt nenapadlo”, dojde mi okamžitě.


„Budem hrát na body?”, zeptá se jeden z hráčů. Ostatním se nechce a hlasování to potvrzuje. Tentokrát hlasování zabralo a hra začíná bez počítání gólů.


„Znají vůbec pravidla florbalu?”, napadne mě. Dle stylu jejich hraní moc ne. Ověřuji si to, neznají. No nic, zůstávám pozorovatelem.

Během chvíle dojde k prvnímu faulu, jeden z hráčů padá na zem. „To je hákování!”, vykřikne. Nestačím se divit. Vedle hřiště se zničehonic objevuje matrace, na které vzniká trestná lavice. Kdo bude hákovat, půjde si tam na 20 vteřin sednout, říká faulující. Na lavici hned usedá a nahlas počítá. Během hry se pak faulující sami usazují na trestnou lavici a víceméně přesně odhadují 20 vteřin. Rozhodčí by se fakt nudil, zato jako pozorovatel nestačím zírat.


Spolu s jedním šesťákem a páťákem se pak do hry na žádost jednoho z týmů přidávám. Můj návrh, že vysoká hůl je taky faul, je přijat. Hra pokračuje, ale dojetím z proběhlého pozorování jsem trochu zpomalený a mám zamlžené oči. V bráně mi to moc nejde a velmi oceňuji, že nehrajeme na body…

2 komentáře u „Tichá síla pozorování“

  1. Ahoj Jakube, to jsou cenné postřehy. Při mé práci v družině klasické státní školy bývám často svědkem takovýchto sporů, jak budeme hrát, kdo bude hrát a co je faul. Někdy se děti srovnají samy, jindy se ale zlobí, a pokračuje to nadávkami nebo se na sebe vrhnou. A chtějí jeden druhého přeprat. Tady už musím zasáhnout z pozice autority, což mě netěší. Mluvím ale o státním školství, kde v roli asistentky pedagoga sbírám zkušenosti pro budoucí působení ve svobodné škole. Teprve se snažíme jí založit, u nás na severu Čech. Se srdečným pozdravem Vlasta

  2. Ahoj Jakube,ve státní družině chodím s dětmi mimo školu.Ukázalo se,že aby děti mohly mít svobodu a já byla klidná,musí převzít zodpovědnost. Čím omezenější prostor,tím víc konfliktů.Po cca půlroce se naše oblíbené místo v lese „vyžilo“a konflikty přibývaly-děti se bavily vzájemnými dohady o území, víceméně kluci otravovali holky. Nechtěla jsem neustálé stížnosti dívek donekonečna řešit,kluci už se nezabývali budováním a objevováním.Řekla jsem jim, že jestli se nedokáží dohodnout tak,aby to uspokojilo všechny, přestaneme tam chodit.Po dvou dnech s opakovanými problémy jsme si šli hledat nové místo.Spory ustaly.
    S potěšením čtu o podobném přístupu.
    Zkusila jsem zavést roli mediátora,kterého by si zvolily svářící se strany-ne k rozhodování,kdo je v právu,ale k vyslechnutí obou stran a podpoře hledání řešení zúčastněnými.Ale zřejmě jsou na to třeťáci ještě malí.
    Zoja

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *